Živelný Eduardo Scarpetta ve vaší filmové novince Tady se směju já musel být krásnou hereckou příležitostí. Je to váš rodák, asi byla radost jej hrát?

Už roky se zabývám významným dědictvím neapolské kultury a jazyka, takže tento film pro mne nebyl objevem, ale vítanou příležitostí, jak více do hloubi pochopit postavu Eduarda Scarpetty. Byl hlavou nejdůležitější neapolské divadelní rodiny s dvousetletou tradicí, s jeho legitimními syny, jako byl Vincenzo Scarpetta, a s jeho třemi nelegitimními dětmi, Eduardem, Peppinem a Titinou Scarpetta.

Všichni byli nadaní autoři a také herečtí interpreti skvělých her. Mezi jejich potomky patří i oplakávaný herec Mario Scarpetta, který zemřel v roce 2004 v pouhých padesáti letech. Pokud jde o Eduarda, byl mi opravdu mimořádně sympatický - svou neobyčejnou vitalitou i silným lidským příběhem.

O čem je divadelní hra, kterou vezete do Prahy?

Jsou to Danteho hlasy, text z pera Giuseppa Montesana, s nímž jsme se zamýšleli nad Dantem Alighierim a jeho dílem. Cítili jsme, že máme vůči tomuto italskému básníkovi velký dluh. Respektive přestat dělat z jeho Božské komedie modlu a přiblížit ji dnešním divákům a naší elektrizující a znepokojivé realitě. Velcí klasikové mají význam jen potud, pokud se můžeme na jejich úvahy a příběhy napojit znovu skrze naše současné myšlenky i emoce. Nechat se jimi okouzlit a polapit jako do kouzelného zrcadla. Takové divadlo mě baví.

Říká se o vás, že jste múzou režiséra Paola Sorrentina. Dal vám krásné role, mimo jiné ve filmech Velká nádhera, Božský nebo Boží ruka. Dokáže vás ještě něčím překvapit?

S Paolem jsme přátelé už dlouho, i mimo natáčení. Přesto mě pokaždé překvapí - každý nový scénář, který mi nabídl, byl pro mne velkým objevem. Řekl bych, že právě v téhle věčně živé vodě tkví pravé tajemství našeho mimořádného přátelství. Na každý jeho nový text a debatu nad ním se těším.

Hrál jste detektiva, politika, novináře, kněze, divadelníka. Je ještě nějaká postava, kterou byste rád ztvárnil a zatím vám unikala?

Moc rád bych si zahrál postavu v nějakém kostýmním historickém filmu, třeba z 18. století. Například Valmonta ve hře Nebezpečné známosti od francouzského autora Choderlose de Laclose.

Česká kina a divadla se po pandemii potýkají s úbytkem diváků. Jak to vypadá v Itálii?

U nás je situace dost podobná. Ale musím říci, že více se publikum vrací do divadel než do kin. Chce to asi trpělivost. Letošní sezóna v kinech je docela nadějná. 

Co nového vás v brzké době čeká ve filmu?

V italských kinech se už řadu týdnů těší velké pozornosti snímek Roberta Andò Podivnost, v němž hraji divadelníka a nositele Nobelovy ceny Luigi Pirandella. Film má velké tržby, máme z toho radost. Po novém roce budou mít v kinech premiéru ještě novinky Gabriela Salvatora a Paola Genoveseho. 

Paolo Genovese je u nás oblíbený díky hořké komedii Naprostí cizinci. O čem vypráví jeho nový film?

Paolo natočil adaptaci své knihy První den mého života, pozoruhodný příběh o muži, dvou ženách a chlapci, kteří jsou přesvědčení, že se ocitli na dně a nemají už vůli dál žít. Těsně před sebevraždou se setkají se záhadným mužem, který je přiměje, aby s ním uzavřeli dohodu. Dá jim sedm dní, během nichž se mohou podívat, jaký by byl svět bez nich. Pak je vrátí do okamžiku, kdy přijali jeho úmluvu a nechá je, aby se rozhodli znovu. Pro někoho z nich se tak poslední den může stát prvním.

První budou i vaše dny v Praze. Na co se nejvíc těšíte?

Jsem nadšený i rozechvělý z pomyšlení, že navštívím město, které znám jen z nádherné knihy Angela Marii Ripellina Magická Praha. Stejně jako on netrpělivě čekám na to, až se budu moci vmísit mezi lidi, cítit vůni vašeho piva, kouře z vlaku, vůni řeky, prostě být v úplném srdci Evropy. Těším se, až budu na místě, kde se podivuhodně prolínají česká, židovská, německá a francouzská kultura, a že na vlastní oči a smysly pocítím atmosféru, kterou ve mně probudila četba Holanových básní, Haškových povídek a Kafkových úvah.